Blog pana Q

Jsme zničeni. Ačkoliv nám to včera tak nepřipadalo, výstup nám dal docela zabrat a dnes se nám vstává jen velmi těžko. Přejíždíme do Dombasu a po krátkém zhodnocení našeho stavu a předpovědi počasí je jasno. Výstup na Snøhettu se ruší a hledáme pohodlnější trasu na krátkou regenerační procházku. Po prohlídce infocentra nás zaujala procházka po mokřinách na dřevěných mostech s vyhlídkovým posedem, který je vyobrazen na jedné ze stěn. Přes trochu složitější domluvu se slečnou v infocentru zjistíme, že se jedná o procházku na cca 2 hodiny což je naprosto ideální rozsah a tak vyrážíme směr parkoviště. Cestou začíná pršet, ovšem déšť k Norsku prostě patří, takže bereme pláštěnky a ponča, ale jinak jdeme na lehko bez batohů. Cesta je to pěkná, jen na to že se má jednat o jakousi ptačí rezervaci je tu velký klid, jediné ptactvo které vidíme jsou racci.

Po časem dojdeme k něčemu co připomíná posed a co jsme viděli v infocentru, je to pěkná budka, kterou jak zjišťuji nikdo z nás nevyfotil. Ze třech stran jsou okna, takže vevnitř je příjemně. Pod okny jsou i cedulky s tím co můžeme venku vidět, ovšem máme smůlu a krom dalších turistů nevidíme nic. To už jsme ale skoro na konci okruhu a tak se vracíme k autu.

V mapě tipujeme místa na přespání a vzhledem k tomu že je brzo, chceme ještě něco najet. Výběr padá na vesnici Lesja, kde je most přes řeku a odbočka na polní cestu. Hned za mostem jsou už 2 karavany a tak pokračujeme po polní cestě dále. Po pár metrech nacházíme tábořiště, kde je i posezení a ohniště a hned pod ním teče říčka. Ačkoliv by se to nemělo, rozděláváme oheň a sušíme věci. Míra jako vrchní kuchař se ujme přípravy večeře. Po večeři načneme víno a ještě si vyprávíme u ohně. I přes prvotní zklamání, že nevyšel výstup na Snøhettu se z toho stal pěkný odpočinkový den, který nám všem prospěl.

Spalo se nám tak dobře, že vstáváme až na desátou. Na další dny si už budeme muset nařizovat budík. Dnešním cílem je hora Sttoronden v národním parku Rondane. Je to sice až druhá nejvyšší hora po Rondslottet, ale tam už Míra byl a nejde nám přece o rekordy, ale o pěkný výhled. Zajíždíme do městečka Otta, abychom rozměnili drobné na mýto a parkovné. Zároveň si prohlídneme předpověď počasí, která nám dává naději na příjemné počasí.
Začínáme serpentinami stoupat vzhůru a potkáváme nespočet ovcí, které si z nějakého důvodu oblíbili trávu hned u krajnice. Po průjezdu vesničkou platíme mýto 15 NOK, což je asi za auto, ale kdo ví, co znamenají ty nápisy na tabulce. Pak už po trochu horší cestě dojedeme na parkoviště ve Spranghaugenu, kde zaplatíme parkovné 30 NOK u kiosku s obálkami a schránkou. Je tu dost aut, ale to je dáno pokročilou hodinou. Z toho důvodu také kontrolujeme rychle zásoby a vyrážíme do Rondvassbu k chatě norských turistů. která je také výchozím místem na další tůry.
Dorážíme k chatě už po hodině cesty, což je o půl hodiny rychleji než v průvodci, proto i odhad pěti hodin na Sttoronden a zpět nás naplňuje optimismem. Bohužel hned po úvodním stoupání se ze mě stal realista, protože jsem tam málem vypustil duši, naštěstí dále je to už lepší a snesitelnější, jen to počasí se zhoršuje. S nadějí vyhlížím mezery v oblačnosti, ale je jich málo a daleko. Asi po hodině a půl cesty potkáváme srnku či nějaké podobné zvíře, jak si to hopká dolu s neuvěřitelnou lehkostí. Poslední pasáž výstupu je hodně nepříjemná, dostáváme se do mlhy (nebo to jsou mraky?) a začíná být docela zima. Nejít před námi Míra odhodlaněvzhůru už bych přemýšlel o otočce. Naštěstí za chvíli už jsme na vrcholu, výhled nic moc, protože se nepodařilo přemluvit počasí, ale ten pocit, že jsme to dokázali, je naprosto úžasný. Děláme jen pár fotek a doplňujeme energii čokoládou a už zase sestupujeme. Při sestupu se vyhneme chatě a zkrátíme si cestu po pěšince směr parkoviště. Jen se ještě stavíme u potoka nabrat vodu. Bohužel se mi podaří sklouznout botou přímo do vody, ale bez vážnějších následků.

Cestou na parkoviště se nám začíná vkrádat do hlav myšlenka, kterou až Míra řekne první nahlas, co takhle přenocovat na stejném místě jako dnes. Znamená to vrátit se sice kousek zpět, ale zase na druhou stranu je to ověřené místo.  Ještě předtím než dojdeme na parkoviště se naposledy ohlédneme na Storronden, který je teď už celý vidět a pak už nasedáme a jedeme přenocovat. Tento den byl náročný, ale i přes nepřízeň počasí to byl pěkný výlet.

Ráno vstáváme brzo a přesouváme se na první odpočívadlo, kde připravíme snídani. Dále už míříme za dnešním cílem, návštěvou Lillehameru. Po přejetí hraničního mostu do Norska se však začíná navigace občas ztrácet. Je to způsobeno překotnou výstavbou dálnice, která je ovšem velmi kvalitní, zvláště na naše poměry. Jedinou vadou na kráse jsou norské rychlostní limity. Na dálnicích je maximální povolená rychlost 100km/h:-(. Od Osla je to ovšem ještě horší. Silnice je tu stále kvalitní, ale už pouze běžná okreska s maximální rychlostí 80km/h, což docela uspává.
Po několika hodinách jsme konečne na místě a začneme zkoumat parkovací automat. Netušíme zda Lørdag je sobota nebo víkend, ale naštestí nám kolemjdoucí poradí, že sobota a v neděli se neplatí. Stoupáme ke zdejší dominantě, skokanským můstkům, které se tyčí nad městem. Nahoru vyjíždíme lanovkou. Přece jen pohled na to množství schodů mě lehce vyděsí a stále se dá vymluvit na únavu z dlouhé cesty. Výhled ze skokanské věže je naprosto úžasný, celé město s přilehlým jezerem máme jako na dlani a karta na foťáku se začíná pomalu plnit. Dolů už sejdeme po schodech a cestou k autu ještě projdeme centrum města. Teď už jen stačí najít místo na nocování.
Po prozkoumání mapy se rozhodujeme sjet z hlavní cesty a cca 20 km za Lillehamerem přejet řeku. Máme štěstí a tato taktika je korunována úspěchem v podobě nádherného velkého placu přimo u řeky. Dle několika stanujících skupinek je vidět, že se jedná o oblíbené místo a jak později zjišťujeme za sousedy máme českou výpravu cykloturistů. Jsme pozvání k ohni kde si poslechneme pěkně zahrané i zazpívané písničky a objevujeme zákeřnost slunce v norsku. I když je stále hodně světla, je pozdě večer a čas jít pomalu spát, zítra nás čeká konečně pořádný výlet.

Podařilo se nám vstát a vyjet včas, ovšem ještě v Ústí nás zastihl přívalový déšť, takže si dáváme krátkou pauzu a čekéme až to přejde. Po deseti minutách pokračujem v cestě i když až do Drážďan docela silně prší, což se i negativně projevuje na spotřebě. Za Drážďany už průtrž přechází v relativně slabý déšť a my až do Hamburku pokračujeme plynule. Tam ovšem narážíme na kolonu, která popojíždí jen velmi pomalu. Zajíždíme k benzínce na doplnění nafty a zároveň si sníme svačinu. Vracíme se do podobného místa fronty a popojíždíme dál. Asi po hodině a půl objevujeme původce problému – stavební úpravy na Elbetunnelu, které zavřeli jeden z tubusů a následná dopravní opatření způsobila tento zmatek. Za tunelem se jede už v pohodě a za chvíli jsme v Dánsku. Přejíždíme úžasný most a po přejezdu platíme mýto, až na drobné nedorozumnění se slečnou u okénka to jde dobře a pokračujem k hlavnímu lákadlu tohoto dne, mostuØresund Bridge, který spojuje Dánsko se Švédskem. Stejně jako v předchozím případě platíme mýto až po průjezdu, pak už si jen popovídáme s celníkem a jedeme dál.
Přiblížíl se večer, a proto se rozhodujeme najít místo na přespání. Po několika slepých uličkách nacházíme místo, které je sice u dálnice, ale je už hodně pozdě tak rozbalujeme stany a jde se spát.

Tak jsme se vrátili z úžasné dovolené v norsku a je na čase sesumírovat zápisky v deníku. No a jako správný informatik je sesumíruji v elektronické podobě. Nejprve pár základních informací o naší výpravě. Jeli jsme ve třech, já, má drahá polovička a Míra, kolega z práce, který nám zároveň dělal průvodce, Jeli jsme na dva týdny a původní plán bylo najet cca 2000km. Návrh cesty je k vidění zde. Nakonec jsme na základě počasí a času trasu mírně upravili a dojeli až do Kristiansandu a cestou zpět jsme si dali ještě zastávku v Kodani, ale o tom až v dalších příspěvcích